PRO ČLENY

Právě teď

Na zdraví, přátelé



Maja

K Vánocům z Májina údolí

Adventní a vánoční čas mají svou poezii v očekávání. V tom, že se lidé těší na něco dobrého, co bude následovat. To dobré se snaží vytvořit na těch několik dnů a chvil a zapomínají na smysl vánočních svátků spojený s návratem světla a s ním nadějí budoucích jar, životů a sklizní.

Pompézní svátky pak střídá vystřízlivění až smutek z toho, že další budou zase až za rok.

O Vánocích se těším na první prolety včel, rozkvetlé sněženky, talovíny, lísky a jívy, na krásu jara, sklizeň léta i barevnost podzimu, na nová poznání a všechna dobrá přátelská setkání.

Těšit se, že nastanou zajímavé a dobré okamžiky, je kořením zdravého života. Neměli bychom zapomínat, že hlavním sdělením Vánoc je, že bude lépe, a proto, jestli to jen trochu jde, radujme se.

Václav

Dr. Švamberk ve včelíně v Májině údolí, březen 2020



Ke Světovému dni včel 

K svátku se přeje, o svátcích se slaví. Takový je tradiční přístup k významným dnům v naší kultuře. Zvykli jsme si slavit i tam, kde je více důvodů k truchlení nebo alespoň tichému zamyšlení.

Letošní včelařský svátek Světového dne včel vnímáme v poněkud stísněné atmosféře nemoci Covid-19 rozšířené po celém světě, která na relativně krátký čas odsunula obavy z poškození naší krajiny v důsledku klimatických změn zesílených nedomyšleným působením člověka.

Vir a sucho jsou hrozbami současnosti. Ohrožují nás přímo, jsou bezprostřední tady a teď. Proto se jimi zabýváme. Řešíme tím však důsledky vývoje, který byl často více předvídatelný, než jsme si ochotni přiznat.

Lidé spojili svět v jeden celek. Na jednom globu jsme uskutečnili globalizaci. Zboží a s nimi živé tvory včetně nemocí, parazitů (Varroa destructor), škůdců (Aethina tumida) a predátorů (Vespa velutina) přesouváme neobyčejně rychle. V případě aktuální koronavirové infekce vidíme tuto rychlost jako v přímém přenosu.

Choroby včel nás přímo neohrožují, ale i zde platí stejné podmínky rychlého plošného šíření nemocí, zejména virových, zesílených a šířených s varroázou, ale i bakteriálních nákaz. Právě virové infekce považujeme za hlavní konečnou příčinu aktuálně vysokých úhynů včelstev. Jejich diagnostika, jak vidíme právě nyní v odborných diskusích v souvislosti s pandemií Covid-19, nemůže být úplně spolehlivá a statistický nárůst přesunů včelstev na větší vzdálenosti spojený s prodejem oddělků je i statisticky obecným zvýšením rizika šíření nemocí včel. A to u nás zatím naštěstí nedochází k dovozu paketů včel a matek z druhé poloviny zeměkoule, jak je to běžné v západní Evropě nebo v Severní Americe. Přesto pak následné vlny viróz, stejně jako varroáza, putují až k nám.

Z veterinárně epidemiologického hlediska pomáhá šíření nemocí stejně jako u lidí velká hustota včelstev na převčelených stanovištích a lokalitách, špatné hygienické podmínky a provozní praxe nerespektující zakonitosti vývoje včelstev a především také jejich pozdně letní hladovění spojené s pylovou podvýživou.

Včely stejně jako lidé potřebují stravu bohatou na některé vitamíny a stopové minerální látky a z pylu čerpají jako nezbytnou složku potravy také steroidy. Imunita včelstva jako biologické jednotky se řídí jinými mechanismy než imunita lidská a jednotlivé včely zde fungují jako zbytná, obětovatelná a rychle regenerovaná část superorganismu stejně jako buňky a tkáně v našem těle. Šance špatně živeného včelstva v suché krajině bez zdrojů snůšky vyrovnat se s počátečním náporem choroby je mizivá, ztráty však nastávají i u včelstev silných a dobře živených, když se střetnou s masivní dávkou nákazy přenášenou roztoči a nejsou včas a efektivně léčena.

Lidé a včely jsou součástí vývoje života na Zemi, platí pro ně v globalizovaném světě stejné zákonitosti a stejná potřeba podílet se na ochraně a udržování ekosystémů, na kterých závisí. Včely to po miliony let dělají. Je na nás, abychom jim to nekazili. To bychom včelám, včelařům a všem přátelům chovu a ochrany včel chtěli popřát za náš spolek k dnešnímu svátečnímu dni. 

BĚLOTRN

Nedokážeme včelstva krmit lépe než příroda

Velká rozhodnutí s malou znalostí

Chudáci včeličky – kradou jiným a ani opylovat neumí?

Chudáci včeličky, tak v loňském roce nazval svůj příspěvek RNDr. R. Tropek, jeden z přednášejících v rámci přednáškových biologických čtvrtků na přírodovědecké fakultě UK. Jedním z jeho podstatných sdělení bylo konstatování, že včel medonosných neubývá, že to nejsou vůbec dobří opylovači (nesprávný termín opylovači už je dlouhodobě rozšířen i v akademické obci, my raději používáme správný termín opylovatelé) a vůbec škodí v ekosystémech tím, že konkurují ostatním druhům opylovatelů. Shodou okolností přednáška probíhala ve stejné budově i v sále, v němž počátkem minulého století přednášel Einstein, známý svým údajným výrokem o vymření lidstva do 4 let po vymření medonosných včel.

Odborně se nelze ztotožnit ani s jedním z obou tvrzení. Mimořádný význam opylovací služby včel medonosných pro zemědělskou výrobu i pro ekologickou stabilitu byl však potvrzen tak četnými odbornými studiemi, že zcela opačný názor je pravděpodobně motivován jen snahou po senzačním sdělení, které by zaujalo posluchače. Role včel je však nezpochybnitelná. Jejich klíčovou úlohu pro výživu lidstva a stabilitu ekosystémů potvrdily i loňské závěry Institutu geografických studií Královské geografické společnosti v Londýně. Včely byly touto uznávanou vědeckou institucí označeny za nejvýznamnější a přitom ohrožený živočišný druh na Zemi. To, že „chudáci včeličky“ zatím stále žijí v úlech, je jen zásluhou úsilí – spotřeby času, krmiva a další dodatkové energie vynaložené včelaři. Včelstva mimo tuto péči už dlouho v přírodě nepřežívají a s nimi vyhynuly četné populace ostatních opylovatelů, jejichž roli jakž takž stíhají hrát včely medonosné – nejuniverzálnější druh opylujícího hmyzu na naší planetě. Dokonce i masivní rozšíření afrikanizovaných včel v tropickém pralese s velmi složitými ekologickými vazbami, jak prokázaly apidologické studie (http://www.scielo.org.co/scielo.php?script=sci_arttext&pid=S0120-548X2009000200010), nesnížilo, a naopak zvýšilo druhovou diverzitu i hustotu populací tamních původních blanokřídlých opylovatelů. Pokud bychom se rozhodli omezovat chov včely medonosné a spatřovali v tom cestu k podpoře jiných opylovatelů, bylo by to typické velké chybné rozhodnutí s malou znalostí.

Převčelařeno?

Tento termín je v posledních letech nový. Prý je v naší zemi příliš mnoho včelařů. Jenže ještě před 10 lety to vypadalo, že jsou chovatelé včel u nás na vymření – zvláště s ohledem na vysoký průměrný věk. Sotva se jejich počet zvýšil asi o 15 % na současných přibližně 59 000, už se hovoří o potřebě omezit nárůst počtu včelařů.

Zapomíná se přitom na skutečnost, že historicky se počet včelařů na území ČR pohyboval na počtech mnohem vyšších, než jsou ty současné. Problém není v počtu včelařů, těch bylo na území Čech, Moravy a Slezska před 80 lety 102 000! Ti však chovali prakticky stejný počet včelstev, který byl zazimován v loňském roce. Průměrný počet včelstev jednoho včelaře byl 6,5, tj. mnohem nižší než současných 11 včelstev. Převčelařeno není! Naopak prvorepublikový koncept menších stanovišť včelstev v krajině, které obhospodařuje velký počet soustavně a kvalitně vzdělávaných chovatelů včel, je tím konceptem, který znamená vyšší stabilitu v podmínkách velkých změn v přírodním i ekonomickém prostředí.

Vpřed cestou velkoprovozů – pokrok nebo slepá ulička?

Dokonce ani v roce 1990, kdy bylo na území ČR chováno 806 000 včelstev, nebyl problém úživnosti stanovišť zdaleka tak závažný, jakým je dnes. Ten nesouvisí s počtem včelařů, ale především se zásadní změnou struktury zemědělské výroby, osevních postupů a s použitím herbicidních přípravků v krajině. Standardem lidských sídel se navíc stala dlažba a krátce střižený trávník, zmizely okrasné předzahrádky a v zahradách, parcích a kolem komunikací ubylo kvetoucích stromů a keřů včetně ovocných.

Vzhledem k současným problémům s nadměrným počtem včelstev koncentrovaných na některých stanovištích a rostoucími ekonomickými potížemi velkochovů s odbytem medu za aktuálně panujících mizerných výkupních cen zpracovatelů a dovozců medu se jeví ještě nedávno preferovaná intenzifikace chovu včel cestou včelích velkofarem jako chybná a neperspektivní a pro nezkušené začínající podnikatele v této oblasti také velmi ekonomicky riziková. Podpora vývoje chovu včel v ČR tímto směrem je dalším rozhodnutím s malou znalostí.

Má-li se člověk stát včelařem, musí se vzdělat – ale jak, kdy a kde?

Příliš málo knih, vzdělávacích programů a přednášejících se řídí Komenského zásadou, že vyučování probíhá proto, aby posluchač byl efektivně a přehledně pro svoji praxi vzdělán, a nikoli proto, aby se dozvěděl, kolik toho přednášející nebo autor knihy ví. Je chybou vydávat tlustospisy určené praktikům, zvláště pak začínajícím, a zcela nesprávný je v posledních letech se šířící nešvar vykládat v tak exaktním oboru, jakým chov včel je, teorie nepodložené praxí a opakovatelnými experimenty.

Didakticky neuspořádaný chaos rozporuplných informací, který se v současné době hrne na chovatele včel všemožnými metodami a formami předstírajícími výuku, nepřináší požadovaný efekt ani zkušeným včelařům a už vůbec není způsobilý náležitě vzdělávat v poslední době narůstající počty začínajících včelařů a zamezit vysokým ztrátám v jejich včelařských provozech.

Po seznámení se sugestivně předkládanými teoriemi o způsobech chovu a ošetřování včel, z nichž některé směřují k praxi desítky až stovky let staré, se mnozí zvláště začínající chovatelé včel vydávají cestou, která je přivádí k velkým ztrátám včelstev v jejich chovech.

Nadchnout se pro chov včel v neckovém úlu, Warré úlu, Japonských úlech, v klátech či košnicích na divočině, podporovat masivní chov trubců, zebrovat celá plodiště, zimovat „skandinávsky“, ošetřovat včelstva cukrováním nebo celoročně jen kyselinou mravenčí, různými způsoby ohřevu, podáváním laktobacilů proti moru, podněcovat slazenými bílkovinnými těsty, taková a mnohá další rozhodnutí při chovu včel bez dobré znalosti možných důsledků vedou často k velmi špatným koncům.

Radikální tlumení nákaz vždy řešením?

Nejjednodušší způsob, jak se zbavit původce nemoci, je likvidace původce i s hostitelem. Pomalu se šířící bakteriální nákazy (mor a hniloba včelího plodu) jsou takto zvládnutelné, nad rychle postupujícími viry, houbovými chorobami, parazity a predátory včel je bohužel možné touto metodou zvítězit jen šťastnou náhodou s pravděpodobností úspěchu na úrovni výhry v loterii. Potvrdilo se to v minulém století při boji s roztočíkovou nákazou (akarapidózou) stejně jako později při pokusu likvidovat touto metodou varroázu včel.

Přijatá opatření proti roztočíku (akarapidóze) stála v padesátých a šedesátých letech život tisíců včelstev, ale v roce 1975 již musel být uplatňován rozdílný postup v oblastech s plošným rozšířením nemoci a v oblastech, kde byl zjištěn první izolovaný nález. Připomeňme si následné stanovisko MVDr. Marka z roku 1980, těsně před prvním nálezem varroázy v ČR, který se mnoho let zabýval ve Státní veterinární správě bojem s touto chorobou. Konstatoval, že ač vývoj nákazy byl s ohledem na velmi nízký prodej tehdy používaného léčiva BEF ponechán biologické aktivitě včelstev a jejich schopnosti roztočíku čelit, ukázalo se, že tyto síly jsou velmi značné a za přispění chovatelských opatření včelaře mohou být i rozhodující. To však bohužel neplatí pro varroázu včel.

V osmdesátých letech 20. století jsme si při prvním zjištěném výskytu varroázy ve 2 okresech opět neúspěšně zopakovali metodu plošné likvidace. V těchto okresech se od průniku nákazy na naše území v březnu 1978 během 3 let, která uběhla do jejího zjištění, nemoc rozšířila do nejméně 50 obcí. Vezmeme-li v úvahu zkušenosti z předcházejícího boje s akarapidózou, je zřejmé, že byla minimální šance splnit tehdejší cíl, který stanovil úplnou likvidaci nemoci v prvopočátku. Předpokladem úspěchu při tlumení kterékoli nemoci radikální metodou je malá počáteční velikost ohniska a velmi pomalý mechanismus šíření výhradně nebo převážně jedinci s klinickými příznaky nemoci. To je případ moru včelího plodu, ale nikoli varroázy včel! V roce 1981 nebyl uvedený předpoklad splněn a o mechanismu šíření jsme navíc věděli příliš málo.

Hned při prvním zjištění výskytu varroázy včel v roce 1981 v okresech Ústí nad Orlicí a Svitavy jsme však utratili více než 10 000 včelstev v ohniscích a v 5 km ochranných pásmech a v roce 1982 použili dokonce metodu plošného odvčelení krajiny včetně aplikace otrávených návnad (cukerných sirupů s herbicidem gramoxone). Utraceny byly 4 % včelstev ze zazimovaného stavu 620 000 včelstev. Přesto plošné vyšetření měli odhalilo v následujícím roce 84 nových ohnisek a bez nákazy zbyly z tehdejších krajů jen Jihočeský a Západočeský kraj.

Přes bezprecedentní rozsah utrácení včelstev (do této doby jsme utráceli celostátně jen výjimečně do 800 včelstev ročně v ohniscích moru včelího plodu) však počet včelstev v tehdejší ČSR narůstal. Z roku 1982 na rok 1983 se počet včelstev zvýšil na 660 000! Důvodem byly 2 skutečnosti – zvýšení výkupní ceny medu v roce 1982 z 25 Kčs na 35 Kčs za 1 kg a výborná medovicová snůška (zdroj exportně ceněného medu) roku 1983. Ten byl nazýván rokem století až do roku 1986, kdy se vyskytla ještě lepší a dosud nepřekonaná medovicová snůška.

Utrácení včelstev v nových ohniscích varroázy pokračovalo až do konce 80. let 20. století, kdy se nákaza začala šířit do posledních oblastí Západočeského kraje. To k nám již od roku 1985 pronikala varroáza i od západních sousedů, protože si němečtí výzkumníci zavezli roztoče i s včelou východní (Apis cerana) z Pákistánu do Oberurselu, a již v roce 1977 tam měli 200 napadených včelstev. Přistupovali k nim tak, že je „pozorovali v karanténě“, a to bylo zvlášť velké rozhodnutí s malou znalostí.

Přes množství zlikvidovaných včelstev jsme dosáhli v roce 1990 jejich historicky nejvyššího počtu 806 000 a teprve od poloviny 90. let 20. století můžeme hovořit o plošném rozšíření varroázy včel po celém území ČR. Ještě po dalších 10 let jsme v důsledku počáteční plošné likvidace nakažených včelstev neznali varroázní úhyny. Byl to proto cenný výnos z nemalých nákladů, které představovaly chovateli usmrcené desítky tisíc včelstev, ale nemoc nad radikální metodou tlumení během 10 let stejně zvítězila. Bylo jen otázkou času, kdy bude nezbytné radikální metodu vyměnit za léčebný postup.

Chemie – nástroj Satanův?

Varroáza včel byla objevena v prvním ohnisku na území Československa počátkem roku 1977. Stalo se tak kolem Sobranců v okrese Humenné, kam pronikla přírodní cestou z Ukrajiny již o několik let dříve. Její první výskyt v Evropě byl ale potvrzen Dr. Samšiňákem a Ing. Haragsimem v Parazitologickém ústavu ČSAV z bulharské měli již v roce 1970. V roce 1978 na jaře byl již na Slovensku prokázán výskyt na území o rozloze 35 x 50 km. Bohužel se varroáza ve stejném roce převozem včel dostala i do okresu Ústí nad Orlicí.

Do roku 1981 se varroáza rozšířila na 90 % plochy Slovenska! V počátcích šíření této nemoci nebyla totiž přijata dostatečně razantní opatření. Podcenění rizik vyplývalo ještě z referátů na sympoziu Apimondie v Bukurešti v roce 1978, v nichž se uvádělo, že při nálezu 20 roztočů na 100 včel před zimováním dojde jen k oslabení včelstva a teprve více než 50 roztočů na 100 včel způsobí úhyn. Dnes, zvláště potom, co se po roce 2005 Varroa destructor stal hlavním šiřitelem viróz hubících včelstva v USA a způsobil katastrofální úhyny ve střední Evropě v sezóně 2007/2008, víme, že jsou tyto údaje zcela nesprávné.

Pokrok se nerodí ze souhlasu, ale z pochybností. O možnosti trvalého potlačení varoázy radikální metodou se pochybnosti objevily velmi záhy a vedly i k ostrým sporům. Byly proto hledány a intenzivně zkoušeny přírodní i syntetické prostředky k potlačování této parazitární nákazy.

Desítky testovaných látek se projevily jako neúčinné nebo v úlovém prostředí nepoužitelné. Slepou cestou se záhy ukázalo použití mnoha druhů aromatických rostlin, ale i přípravku Sineacar s účinnou složkou práškovým cukrem. Také provedené laboratorní pokusy s kyselinou mravenčí prokázaly účinnost až na hraně poškozování včel. Jediné 2 účinné látky se tehdy ukázaly efektivně použitelnými – brompropylát v přípravku Folbex VA a amitraz v přípravku Taktic. Rozhodnutí Ing. V. Veselého pro Taktic bylo motivováno hlavně dostupností a cenou, bylo to však rozhodnutí šťastné i z hlediska budoucí ochrany před hromaděním zbytků brompropylátu ve včelím vosku, jak zjistili po několika letech ve Švýcarsku.

Na Slovensku se varroáza rozšířila během 4 let od prvního zjištění nákazy téměř po celém území. Včelstva rychle mizela kombinací počátečního použití metody likvidace původce i s hostitelem s prvními plošnými varroázními úhyny. Řešením v hodině dvanácté se stalo od počátku 80. let právě použití amitrazu v přípravku Taktic, který byl použit i u nás od poloviny 80. let nejprve diagnosticky a později i léčebně. Nebýt aplikace přípravků s účinnou látkou amitraz a od druhé poloviny 90. let pyrethroidů nastaly by již před třiceti lety obrovské úhyny včelstev a počet včelstev v ČR by byl malým zlomkem aktuálního stavu.

Jakékoli rozhodnutí trvaleji omezit léčení včelstev klasickými (alopatickými) veterinárními léčivy dosud vždy vedlo k podstatnému zvýšení úhynů včelstev. Uměřené použití bezpečné chemie s průkaznými výsledky v léčení nemocí do pekla nevede, je stále jediným správným rozhodnutím.

Genetika vždy vítězná?

V 50. letech minulého století se pod vlivem odmítání klasické mendelovské genetiky v éře lysenkismu, který hlásal dědičnost získaných vlastností, u nás nemohlo rozvíjet šlechtění včel na vědeckých základech. Přežívala metoda jednoduchého pozitivního výběru a brakování matek včelstev nevhodných vlastností. Propagoval se výběr z populací tzv. zemské (místní) včely.

Po změně poměrů koncem 50. let 20. století mohl Ing. Veselý ve Výzkumném ústavu včelařském přesunout svou pozornost od výzkumu vlivu minerální výživy na nektarodárnost rostlin k plemenářské problematice na základech moderní genetiky. V roce 1960 se mu podařilo zdokonalení inseminačního přístroje, které umožnilo úspěšnou inseminaci prvních 15 matek. Ještě v roce 1962 byl prof. Tomšík, který vedl oddělení včelařství a hedvábnictví na Vysoké škole zemědělské (dnešní MENDELU) v Brně, proti dovozům matek rakouských kraňských včel známých kmenů Sklenar 47 a Peschetz a stavěl se za zachování původní včely.

Avšak v roce 1967 započal rozsáhlejší výzkum plemenné příslušnosti včel medonosných v ČR. Ukázalo se, že místní včelstva jsou většinou vícenásobnými kříženci různých geografických ras v důsledku častých neřízených dovozů matek za předcházejících více než 100 let. Současně bylo dovezeno 120 matek kraňského plemene kmene Troiseck a testovány výkony jejich včelstev v pěti oblastních včelařských stanicích. Aktuální klimatické a snůškové podmínky favorizují kraňku v jarní medné produkci a pozdně letní úspornosti mnohem více než tomu bylo v 60. letech minulého století. Avšak i tehdy se hned v prvních pokusech ukázalo, že i bez raných snůšek a při způsobu chovu mnohem slabších včelstev nebyl žádný rozdíl ve výnosu medu, zato kraňská včelstva vynikala v mírnosti a sezení na plástech.

Díky úspěšnému rozvoji techniky inseminace včelích matek v 60. letech proto již v roce 1970 mohly být do sítě přibližně 50 rozmnožovacích chovů dodány inseminované kraňské plemenné matky vybraných kombinací z výchozího plemenného materiálu prvních dovozů roku 1967. V průběhu 70. let proběhla po dalším porovnání vlastností zemských kříženců a kraněk velmi rychlá přeměna zemských chovů na včelstva kraňská převážně alpského ekotypu.

V 70. letech byla dále rozpracována koncepce meziliniové hybridizace uvnitř plemene včely kraňské. Vybrané linie byly testovány a dočasně udržovány příbuzenskou plemenitbou. Ta však naráží na limity nežádoucího zúžení genofondu populace. Cesta zlepšení chovu včelstev udržováním a křížením prošlechtěných linií se zúženým genofondem, jak se osvědčila u řady druhů hospodářských zvířat, se u včel neukazuje proveditelnou, protože ztráta genetické diverzity populace vede rychle k nižší vitalitě.

Umíme to lépe než příroda?

Snaha měnit způsoby chovu včel podle vzorů intenzivní živočišné velkovýroby není jen záležitostí posledních desetiletí. Již od poloviny minulého století se s rozvojem chemie a krmivářství hledaly, zkoušely a doporučovaly náhražky přírodní potravy včel i v jejích jiných složkách, než představuje cukr podávaný jako náhrada za odebraný med.

Již v první polovině minulého století po odhalení funkce hltanových žláz včely medonosné prof. Štěpánem Soudkem se výzkum snažil najít různé bílkovinné náhražky pylu. Používaly se v různých formách – v práškové konzistenci k rouskování jako Sojapyl, jako součásti medocukrových těst – s přídavkem kvasnic či sušeného mléka i jako tekuté bílkovinné náhražky v cukerných sirupech.

Tyto náhražky, které byly i u nás nejvíce zkoumány a propagovány do poloviny 70. let minulého století, žádné zlepšení vývoje včelstev nepřinášely. Později se ukázalo, že představují naopak riziko pro zdraví včel, protože byly zpravidla podávány pro zvýšení atraktivity v cukerných těstech nebo sirupech, a proto byly přijímány staršími včelami, u kterých bílkoviny zvyšovaly v trávicím traktu riziko rozvoje nosemózy. Také kvasinky, které částečně v těstech přežívaly, narušovaly mikroflóru trávicího traktu včel. Sušené mléko Laktino obsahovalo včelám nestravitelnou až toxickou laktózu. Včelami nestravitelné cukry jsou i součástí odtučněné sójové moučky podávané dříve včelám pod názvem Sojapyl.

Přesto hledání bílkovinné superpotravy, která by měla nahradit pyl jako zdroj přírodní bílkovinné výživy včel, stále pokračuje. V posledním desetiletí tyto snahy posiluje především velkovýrobní způsob chovu včel na lokálně převčelených stanovištích, kde si včelstva silně konkurují hlavně v pozdně letní pylové snůšce. Některé ze světově používaných bílkovinných náhražek vedly v nedávné době k vážným problémům v obchodu s medem. Přítomné enzymy z kvasinek v náhražkách pylu byly odhaleny v mexických medech, které byly následně pro obsah v medu nepřípustných cizích enzymů označeny za falšované. Podobné problémy mohou tyto náhražky vyvolávat, jsou-li při jejich výrobě použity proteiny z GMO sóji, kvůli následným nálezům stopových množství geneticky modifikované DNA v medu.

Hledala se i cesta náhražky cukerného krmení levnými tekutými aditivovanými sirupy, která vyústila ve výrobu Medokrmu ve Slovenských škrobárnách Trnava. Nakonec včelaři učinili na počátku 70. let minulého století s tímto krmivem, které obsahovalo v 1 kg až 250 mg včelám toxického HMF, tak negativní zkušenost, že s výrobcem tohoto krmného sirupu probíhal po velkých zimních úhynech v roce 1974 soudní spor.

V polovině 60. let minulého století s rozvojem výroby antibiotik přišla éra antibiotik krmných ke zlepšení vitality a přírůstků hospodářských zvířat. Také v chovu včel se v řadě zemí i u nás – kvůli udávanému stimulačnímu účinku antibiotik na rozvoj včelstev a zvýšení výnosů – antibiotika v té době zkoušela a výsledky byly předmětem jednání na sympóziích i konferencích Apimondie.

Zlom nastal až přehodnocením rizik pro vznik rezistence bakteriálních kmenů v humánní medicíně v průběhu 70. let 20. století. Zavedením nulové tolerance obsahu antibiotik v medu se z výskytu i jen stopových množství antibiotik v této potravině – po rozvoji dalších vysoce citlivých, ale i drahých metod detekce – celkem zbytečně vytvořil jiný problém. Kontrola ATB v medu v mnohem nižších limitech než u některých dalších potravin živočišného původu s mnohem větší spotřebou je tak dnes faktorem snižujícím cenu medu prvovýrobcům, protože kdo jiný než prvovýrobce ve výkupní ceně medu jako suroviny musí zaplatit tyto drahé analýzy prokazující absolutní nulu v obsahu antibiotik nepožadovanou u masa či mléka?

V 70. letech minulého století se zkoušely i jiné formy zvyšování výkonu včelstev nepřirozeným zásahem do jejich výživy – například podáváním nízkých koncentrací rozpustných solí kobaltu jako součásti vitaminu B12 do napájecí vody. I od těchto pokusů se ale nakonec upustilo s ohledem na toxicitu kobaltu a snadnost jeho předávkování.

Dnes žijeme opět v době rozšířené nabídky všemožných umělých cukerných, bílkovinných, minerály a vitaminy obohacených krmiv pro včely. Na kongresu Apimondie 2017 v Istanbulu prof. Wrightová, která od loňského roku předsedá vědecké komisi Apimondie pro biologii včel, přesvědčivě doložila, jak je většina těchto komerčních krmných náhražek vzdálená složení aminokyselin v mateří kašičce včel, kterou z bílkovinné potravy musí včely vytvořit. Výstava Apiexpo na loňské Apimondii v Montréalu však ukázala, že směřování velkochovů včel k používání krmných náhražek pylu je bohužel zřejmě trvalý jev. Stejné poznatky jsme získali během odborných exkurzí po kongresu Apimondie v Koreji již před 4 roky.

Přes všechny mnoha studiemi prokázané poznatky o nenahraditelnosti přírodního pylu ve výživě včel si stále myslíme, že umíme vytvořit pro včelstva lepší potravu než příroda a že se včelami díky této potravě můžeme zacházet stejným způsobem jako s dojnicemi v kravíně. Při rozhodování o způsobech chovu včely medonosné často zapomínáme, že stupeň domestikace je u ní mnohem nižší než u jiných druhů hospodářských zvířat a že opravdu nedokážeme včelstva krmit lépe než příroda.

Pole

Strniště bylo po sklizni ošetřeno herbicidem, proto zůstalo pole hnědou polopouští.



Náš život v bludu

V relativně nedávné době se začal používat termín antropocén. Označuje dobu, kdy člověk zásadním způsobem mění přírodní podmínky. Pro některé z nás je synonymem ovládnutí přírody naším druhem. Ani současná éra ale nic nemění na naší závislosti na přírodních podmínkách. Vedeme s nimi stálý boj o denní existenci a tak to zůstane.

Tento čas, jakkoli si to můžeme přát, nepřejde v dobu naší trvalé nadvlády. Kdybychom toho byli schopni, jistě bychom zastavili všechny nemoci a biologické stárnutí, odstranili bychom hlad a další projevy nouze. To ale nedokážeme.

Proto jsou představy o lidských možnostech v nové antropocénní době trochu komediálním dílem, na kterém se podílí i jistá část vědy. Ani osvobození člověka od ubíjejících mechanicky opakovaných manuálních činností, abychom poskytli více času jeho hlavnímu nástroji mozku, nemusí přinést zlepšení. Nestačí věřit, že v tomto orgánu zvítězí Dr. Jekyll nad zločinným, hrabivým a požitkářským Mr. Hydem, tomuto vítězství je nutno výchovou cíleně pomáhat.

Ziskovost zemědělství je v současných poměrech zcela závislá na dotacích. Moderní zemědělství má i zápornou energetickou bilanci! V naší výrobě, kterou získáváme potřebné produkty z polí a lesů, nastal neuvěřitelný obrat. Ještě před 100 lety a po tisíce let před tím byly zemědělské aktivity na polích a v lesích téměř jediným zdrojem energií pro lidstvo – zdrojem potravin a dřeva obsahující transformovanou energii slunečního záření. Dnes je ve sklizené biomase méně energie, než bylo na její získání spotřebováno! Základem výroby novodobých dusíkatých hnojiv je energeticky náročná Haber-Boschova syntéza amoniaku z prvků. Místo ní a stejně energeticky náročného získávání fosfátových a draselných hnojiv fungoval z pohledu geologické historie ještě nedávno uzavřený cyklus živin vracených s organickou hmotou do půdy, v níž probíhala mikrobiální fixace dusíku s využitím bobovitých rostlin. Nyní máme výnosy mnohem vyšší, ale hlavním zdrojem energie pro zemědělství jsou fosilní paliva a další dodatková energie, která je nezbytná pro výrobu hnojiv a pesticidů vyráběných z ropných látek, stroje poháněné spalováním nafty nahradily koně. Systém celého evropského zemědělství tak pro své udržování vyžaduje velké dotace nejen finanční, ale i energetické.

Dotované pěstování kukuřice vedlo k vytlačení pícninářských porostů a zvýšilo závislost živočišné výroby na energeticky náročném dovozu a zpracování proteinů v podobě sóji do krmných směsí nyní doplňované zčásti řepkovými výlisky.

Zemědělství živí stále narůstající lidskou populaci a přitom 2/3 hladovějících ve světě jsou rolníci. Nové technologie zemědělských produkčních činností v nejvyspělejších zemích přitom umožnily, že v těchto zemích dnes jen 2 % (v ČR necelá 4 %) obyvatel živí celou populaci. Od poloviny minulého století pětkrát stoupla spotřeba masa. Obchodu vládnoucí řetězce vytváří extrémní tlak na výrobu levných potravin. Ten se uplatňuje zejména u prvovýroby potravinářských surovin. Pod tímto rostoucím tlakem je i produkce medu. Situaci ještě zhoršuje rozšířené falšování této potraviny na světovém trhu velmi levnými a sofistikovaně vyráběnými sirupy.

Protože se tím vytváří nízká ziskovost připadající na produkční jednotku, řeší ji prvovýroba zvýšenou intenzitou produkce. Je nucena k zásadní změně systému, k zavádění velkochovů zvířat v umělých podmínkách s řízenou a původním biologickým potřebám zvířat často vzdálenou výživou a usilovným šlechtěním na co největší genetický zisk ve znacích užitkovosti. To je ale v chovech stále málo domestikované včely medonosné ve srovnání s jinými hospodářskými zvířaty proveditelné jen za cenu zhoršení vitality a zvýšení ztrát včelstev.

Zemědělství ve svých počátcích v Evropě již před 2 tisíci let zvýšilo biodiverzitu krajiny a pozitivně ji přetvářelo. V minulém století se tento vliv na krajinu obrátil a rozmanitost významně poklesla dokonce i v sortimentu pěstovaných odrůd. Za posledních 100 let jich zmizelo 90 %.

Důsledky tlaků na vyšší okamžitou efektivitu jsou kolem nás patrné. Tzv. zelená revoluce spojená s potřebou použití strojů a zemědělské chemie vytvořila pro zemědělství dluhové pasti zvláště v rozvojových zemích. Důsledkem nových ekonomicky zdůvodnitelných technologií je únava půdy, v níž hyne nebo již vyhynula mikrofauna. Minulostí jsou doby, kdy na hektaru zemědělské půdy 2 tuny dešťovek denně vytlačily na povrch 2 tuny materiálu, kypřily přitom půdu a zvyšovaly schopnost vsakování vody. Místo toho se půda plní hnojivy a pesticidy.

Intenzifikace a koncentrace rostlinné výroby se projevuje i v chovech včel. Vznikají stále větší problémy hlavně pro zajištění lokální celoroční výživy a zvyšují se rizika šíření nemocí a ztrát včelstev. Po více než polovinu vegetační sezóny jsou včelstva výživou odkázána na vegetaci rostoucí na orné půdě a na okrajích polí. Často tam dnes naleznou více druhů pesticidů než rostlin poskytujících jim potravu.

V budoucnu ale nebude v EU, a proto ani v ČR, povoleno použití několika účinných látek známých z hlediska rizika otrav včel, které dosud byly a ještě letos jistě budou široce používány především k ošetření řepky, ale i řady dalších plodin.

Již 16. dubna letošního roku skončí povolení k použití přípravku Nurelle D s insekticidním thioorganofosfátem chlorpyrifos (podezření na geno a neurotoxicitu u obratlovců) a ukončeny budou i aplikace přípravku Calypso 480 SC, který obsahuje včelám toxický insekticid – neonikotinoid thiacloprid. Tuto látku bude možné používat nejdéle do počátku února 2021. Tento systemicky (přes vodivá pletiva rostlin) dlouhodobě působící insekticid se v posledních letech vyskytoval jako vůbec nejčastější pesticid v pylu donášeném včelami z přírody a zhoršoval vývoj a zdravotní prognózu včelstev. EU původně povolila obsah reziduí thiaclopridu v medu až na hranici toxicity pro včely. Avšak nové poznatky o rozsáhlé kontaminaci vod včetně podzemních touto látkou, na níž jsme v ČR v posledních letech opakovaně upozorňovali, vedly k aktuálnímu přehodnocení původně shovívavého stanoviska v EU. ČR ovšem, jako vždy, využije pro obě účinné látky maximální povolenou dobu aplikací, zatímco například ve Francii je thiacloprid zakázaným insekticidem již dva roky.

Také herbicidy představují vážný problém. Půda má mít stálý vegetační kryt. Uvedu konkrétní příklad: již 6 měsíců jezdím nad městem Radnice na Rokycansku kolem velkého pole – stále stejně uschlého. Strniště bylo po sklizni ošetřeno herbicidem, proto zůstalo pole hnědou polopouští.

Víc hnojiv a pesticidů již ale nezvýší výnosy, které by narůstající populaci lidí zachránily před hladomorem. Syntetická hnojiva rostliny často oslabují a ty pak potřebují použití pesticidů, které hubí půdní život a berou potravní základnu mnoha druhům živočichů.

Trvalá udržitelnost čehokoli v přírodě je pouhou fikcí a největší z těchto bludů je trvale udržitelný růst. Vývoj, i takový, ke kterému přispívá lidská činnost, je naopak přírodě vlastní. V geologické minulosti – i nepříliš vzdálené – probíhalo změn klimatu mnoho a byly mnohem větší, než je ta současná. Každá taková změna znamená i příležitost, vždy však jen pro ty, kteří si zachovali schopnost na změněné podmínky včas a správně svým chováním reagovat.

Naše závislost na podmínkách životního prostředí je tak velká a jejich změny tak rychlé, že je třeba ve všech aktivitách v krajině a přirozeně i v technologiích chovu včel jako organismů, které jsou vynikajícím indikátorem stavu přírody, pracovat na dobrém plánu a nejen diskutovat nad nereálnými vizemi.

Inu, když se kolečko polámalo, má se dát spravit. Jinak bychom mohli dopadnout jako na satirické kresbě, kterou jsme viděli před několika lety v Itálii – u obrázků tří vyhynulých druhů – dinosaurů, včel a lidí byly uvedeny důvody jejich neúspěchu. První byli příliš velcí, druzí příliš malí a třetí – příliš hloupí.

K novému roku 2020

Vánoční přání

Havel

Vánoční čas je v mnoha lidských kulturách svátkem návratu světla jako symbolu nového života a naděje. V naší evropské civilizaci symbolizují Vánoce současně příchod člověka připraveného obětovat se pro pravdu a pro druhé. 

Náš život je jen malým článkem v řetězu generací, článkem jemuž byla dána zázračná příležitost porozumět přírodě a na základě tohoto poznání nalézat a uskutečňovat biologický, materiální a duchovní smysl naší existence. Příroda nám i na příkladu včel ukazuje, co od nás žádá – abychom žili v pokoře před jejími zákony a byli schopni mnohé obětovat pro životy druhých. Ve vánoční době se tváříme, že tento imperativ chápeme a chceme naplňovat. 

Přeji nám všem, abychom byli schopni si uvědomovat nejen v tomto čase, z čeho vyrůstá naše přítomnost i co vyžaduje udržitelná dobrá budoucnost. 

Přeji Vám všem krásné Vánoce v klidu a míru i spoustu dobrých splnitelných plánů a předsevzetí do blížícího se nového roku. 

Václav Švamberk
předseda Spolku pro rozvoj včelařství MÁJA

Snímek: Milan Havel



Když má jmelí příliš velké nároky, větev usychá s ním

jmelí

Lidé až příliš často zaujímají stanoviska ke stavu přírody a v ní probíhajícím dějům na základě přejatých i účelově manipulovaných informací. Rozhodování o tom, kam směřovat naše úsilí, materiální či finanční prostředky i čas naší práce je možno v přírodních vědách smysluplně činit jen na základě poznání získaného mnohaletou zkušeností ze soustavného pozorování, řádně vedených experimentů a kritického hodnocení výsledků.

Na tuto skutečnost se stále více zapomíná.

Tok zjednodušených informací k tomuto poznání nejen že nevede, ale aktivně od něj odvádí.V oblibě jsou stále více jednoduché fráze a z nich plynoucí chybné dogmatické názory. Podívejme se kriticky na některé z nich.

Příroda je krutá, ale spravedlivá

Tohle heslo patrně vyznává většina z účastníků kongresu Apimondie v Montrealu, kteří ve velmi hojném počtu navštěvovali přednášky o metodách přírodní selekce odolnosti proti varroáze včel. Dogmatická víra v úspěch této metody pramení z nepochopení relativity času, protože vývoj obranyschopnosti proti parazitům a nemocem probíhá nesrovnatelně pomaleji než vytváření jejich odolnosti (rezistence) vůči jedné účinné látce léčiva. Představa že, když vy rezistenci, tak my přírodní výběr, je bohužel hloupá. Právě takové názory jsou jako pseudomoderní neodarwinismus velice lákavé a bohužel i nebezpečné. Byly před několika roky i zástěrkou při tlaku na uvolnění pravidel boje s morem včelího plodu s negativními důsledky na rozšíření této nebezpečné nákazy včel v ČR.

I vysokoškolsky v přírodních a veterinárních vědách vzdělaní odborníci jsou schopni tvrdit, že likvidace choroby v zárodku nedává možnost vzniku odolné populace. Ano, nedává, ale na vznik odolné populace bychom si museli počkat tisíce let.

Příroda se řídí jiným časem než lidé, časem, který sotva budeme považovat za přijatelný, a protože dokáže být opravdu krutá, oběti nepočítá. Zato je počítáme my, včelaři, když vidíme opět narůstající ztráty včelstev.

Na Apimondii 2019 v Montrealu byly naštěstí i jiné, byť méně navštívené přednášky – o měřitelných vztazích mezi opylovateli a jejich prostředím a o vývoji nových metod plemenného výběru s pomocí metod založených na poznatcích molekulární biologie, genetiky a fyziologie včel. Poznatky založenými na hesle, které bylo již před desítkami let připomínáno studentům při cvičení z fyziologie živočichů na Přírodovědecké fakultě UK nápisem na laboratoři: Fyziologie dneška je medicínou budoucnosti. Z našeho hlediska pozitivním dějům v přírodě je třeba vycházet vstříc a nejen trpně čekat, až matka příroda něco udělá za nás.

Člověk je součástí přírody

Tato důležitá pravda, kterou se dnes snaží, bohužel však zpravidla jen formálně, vštěpovat dětem kdejaká učebnice, má významná omezení. Mnoho lidí si neuvědomuje, že touto součástí je. Ani nemá potřebu si něco takového uvědomovat. Lidé žijí nikoli v přírodním, ale v sociálním ekosystému, který je jen velice úspěšnou větví přírodního kmene. O své sounáležitosti s přírodou jsme ochotni hovořit, ale málo pro harmonický vývoj tohoto vztahu dělat. Naše kultura, v níž reálně žijeme, se naším vlastním přičiněním může dostat do velkých problémů. Moderní společnost zatím jen připomíná keř jmelí, který na lidské vývojové větvi narostl. Má-li však jmelí příliš velké nároky, větev usychá i s ním. Příliš mnoho požadujeme, ke krajině přistupujeme z hlediska současných nákladů a výnosů, aniž posuzujeme budoucí rizika a ztráty. Důsledky jsou patrné všude kolem nás. Vymírání mnoha druhů organismů, jejichž úlohu v ekosystémech jsme ani nestihli poznat, půdní eroze a úbytek sorpčního komplexu organické hmoty v půdě, kdy během několika let ztrácíme to, co se tvořilo po staletí, pesticidy kam se podíváme. Tam, kde se nám některé populace kopytníků a divokých prasat, které naši předkové dokázali bez problémů regulovat, výrazně přemnožily, vkládáme bláhové naděje do návratu velkých šelem. Když se konečně začala přijímat rozhodnutí, která mají zlepšit naše hospodaření v krajině ve prospěch opravdu trvale udržitelného rozvoje – greening, nektarodárné biopásy, dělení půdních bloků a opatření na zadržování vody v krajině, tlak na omezení spotřeby antibiotik a pesticidů, návrat orebních postupů, regulace stavů kopytníků a divokých prasat, podpora biologických metod ochrany zemědělské produkce, hned se ozývají lobistické argumenty, proč to nejde a co to bude stát. Jsou to stejná nepřijatelná stanoviska, s nimiž bojujeme ve snaze zachovat smysluplný systém nahlašovací povinnosti pro včelaře při aplikacích prostředků pro ochranu rostin. Naše společnost, naštěstí v rámci EU, je sice utvářena na kapitalistických, ale stále také na občanských kontrolních principech. Jen to umožňuje požadovat a vynucovat respekt odpovídající skutečnému postavení člověka v přírodě.

Pěstování obilovin je dobré, řepky špatné

Ve skutečnosti je působení řepky na orné půdě pro antierozní účinky, půdní kryt a omezení ztrát vody i pro zvýšení podílu organické hmoty lepší než pěstování obilovin, zvláště pak kukuřice. Bylo by již konečně namístě zanechat trapných politicky motivovaných útoků proti pěstování řepky. Pro skeptiky tedy ještě jednou: Řepka olejka nás pylem neohrožuje, půdu neničí, přemnoženou zvěř evidentně nehubí. Je pěstována stejně jako kukuřice z velké části jako technická plodina pro získávání dnes kritizovaných a před lety „do nebe vynášených biopaliv“. Produkce biopaliv je z hlediska analýzy nákladů a výnosů ekonomický nesmysl. Tím ovšem může být i požadované dělení polí, greening, nektarodárné biopásy, změna technologií s omezením spotřeby pesticidů (velmi levných) aj. Produkce biopaliv je bohužel i ekologický nesmysl, protože nemá globálně žádný vliv na omezování emisí CO₂ a plošná efektivita využití energie z fotosyntézy rostlin je velmi nízká. Je zde však ještě jiný důvod pěstování rostlin za účelem získání energeticky využitelné biomasy. Tím je oddálení okamžiku, kdy by mohlo dojít k vytěžení známých ekonomicky využitelných zdrojů ropy. Zásoby zemního plynu jsou k dispozici na mnohem delší dobu, ale ani ty nejsou nekonečné. Fosilní paliva se v minulém století stala nenahraditelnou surovinou chemického průmyslu a jejich nedostatek by vyvolal mnohačetný kolaps lidské společnosti. Vždy bude něco za něco. Biopaliva, jakkoli se mohou jevit z odborného i ekonomického hlediska jako falešné řešení problému, jsou jen placenou pojistkou oddalujicí potenciální čas vzniku energetické krize a dávají nám ve skutečnosti více času vymyslet něco lepšího: Jak využít zdroje geotermální, jaderné a sluneční energie (energie z vodních a větrných elektráren je jen její jinou formou) – zdroje skutečně ekologické a přírodní prostředí globálně nenarušující.

Z tohoto hlediska je použití biopaliv důvodné. A pro stálé řepkové skeptiky ještě závěrem – na polích v ČR stále výrazně dominují plochy obilovin, hlavně pšenice. Obilovin sklízíme v důsledku velmi intenzivních pěstebních technologií a používání zemědělské chemie podstatně více, než jich spotřebováváme. Náš roční export se pohybuje jen u pšenice ve stovkách tisíců tun a světové ceny nejsou příznivé. Řepku pro zpracovatelské podniky – český PREOL v Lovosicích a americký ADM v Olomouci – jsme ještě nuceni dovážet. Vyvážíme i český med. Cena toho druhového řepkového s minimálně 80% podílem řepkových pylových zrn na německém trhu aktuálně více než o pětinu přesahuje cenu jiných smíšených květových medů z naší produkce.

Šlechtit musíme na výnos

– rostliny, včely, jakýkoli organismus, který se hospodářsky využívá. Jenže důsledkem je opačný extrém než ten, který prosazují zastánci přírodního výběru ve včelařské šlechtitelské praxi. Vyšlechtěné organismy jsou sice vysoce produktivní, avšak neživotaschopné bez všemožných berliček výživy a ochrany. Sám Darwin to popsal kdysi u plemen holubů, jejichž mláďata kvůli zkráceným zobákům musí vychovávat jedinci jiných plemen. Dnes dojnice některých plemen pro velikost vemene sotva chodí, pokud nedostanou vypočítané krmné dávky, vydojí se k smrti, trpí mnohem častěji na poporodní parézy ztrátou vápníku do mléka. K extrémům vede i šlechtitelská praxe u rostlin. Nízké nepoléhavé odrůdy obilovin mají slabě vyvinutý kořenový systém a za nepříznivých podmínek čelí větším problémům s čerpáním vody a živin. Mnoho nových odrůd zemědělských plodin i ovocných dřevin má větší nároky na minerální výživu a chemickou ochranu. V zahraniční včelařské praxi se šlechtí včelstva na zvýšenou produkci plodu pro rozmnožování včelstev a tvorbu paketů nebo na tvorbu mateří kašičky, ovšem velká produkce si vyžaduje speciální bílkovinné krmení a to má vliv na obsah složek v produktu. Neradi bychom byli nuceni v budoucnu řešit krmivářskou problematiku v chovech včel medonosných podobnými metodami jako ve velkochovech dojnic. Množství nabízených produktů nahrazujících přírodní potravu včel již k takovému cíli směřuje a snaží se popřít úzkou vzájemnou závislost chovu včel na okolním přírodním prostředí.

Zakázat pesticidy

Pravda je však taková, že cílem má být omezení spotřeby pesticidů a návrat ke šlechtění více životaschopných (vitálních) plemen hospodářských zvířat a kulturních rostlin. Bez moderní techniky ani chemické ochrany rostlin a léčení zvířat se současné zemědělství neobejde. Velkým problémem je ale nadužívání léků a pesticidů. Sami nejdeme příkladem, v ČR stále spotřebováváme desítky tun antibiotik ročně, vody kontaminujeme více než sto tunami léků ročně a další stovky tun léků, které jsou patrně jen zlomkem nevyužitého množství, se vracejí přes lékárny do spaloven. Stabilně vysokou zůstává spotřeba antibiotik v humánní medicíně – asi 60 tun ročně. Spotřeba antimikrobik ve veterinární praxi má naopak klesající tendenci a v posledním desetiletí poklesla o téměř polovinu na stále vysokých přibližně 40 tun ročně. Konečně se pozitivně uplatnil vliv poznatků o nárůstu bakteriální rezistence a následných rizicích pro humánní medicínu. Kuriozitou však zůstává, že při všech těchto obrovských spotřebách antibiotik, které dominují ve spotřebě antimikrobik, se v medu pídíme z důvodu neexistence maximálních povolených hodnot velmi drahými metodami po stopových množstvích antibiotik, v hodnotách, které jsou mnohem nižší než povolené limity v základních potravinách živočišného původu. Co se týká spotřeby (nadužívání) přípravků na ochranu rostlin, lze konstatovat mírné zlepšení, když spotřeba těchto přípravků v českém zemědělství loňském roce klesla z necelých 13 000 tun na necelých 12 000 tun. Na tomto pozitivním trendu má podíl především snížení spotřeby herbicidů a desikantů na bázi glyfosátu a snížená spotřeba regulátorů růstu. Spotřeba fungicidních a insekticidních látek, které poškozují opylovatele, se však bohužel v minulém roce nijak nezmenšila a zůstává o více než 1 000 tun ročně vyšší než před 10 lety.

Přípravky na ochranu rostlin představují mnohem vyšší riziko pro životní prostředí kontaminací vod a potravního řetězce než léčiva z veterinární praxe. Přesto hodnocení rizik obou skupin látek je chybně opačné. K oběma skupinám látek bychom měli přistupovat jako k ohni – dobří sluhové, ale zlí páni.

Je lidskou přirozeností raději žít v bláhové naději než poznat a přijmout nepříjemnou jistotu. Nepřipouštět si problémy, nepracovat s fakty nebo nekriticky přejímat jejich zmanipulovaný výklad je snadné a pohodlné, jen důsledkům se nevyhneme.

Bohužel však zřejmě potřebujeme drsný střet s realitou zhoršujícího se životního prostředí, abychom si dokázali uvědomit zranitelnou nicotnost našeho bytí a změnili způsob života.


PK

Serii přednášek Svět včel a včelařů pohledem Apimondie 2019 poctila záštitou Mgr. Radka Trylčová, radní Plzeňského kraje pro oblast životního prostředí a zemědelství

APIMONDIA 2019

Osm přednášek Svět včel a včelařů pohledem Apimondie 2019 dr. Švamberka s promítáním originálního dokumentárního filmu pořádáme v říjnu a listopadu na těchto místech:

  • Plzeň – PREMIÉRA – 3. 10. 2019 od 16.00; Místo: Krajský úřad Plzeňského kraje, Škroupova 18
  • Konstantinovy Lázně – 12. 10. 2019 od 15.00; Místo: Kulturní dům, Tichá 164
  • Sušice – 19. 10. 2019 od 9.00; Místo: Kino Sušice, Příkopy 178
  • Bor (u Tachova) – 26. 10. 2019 od 15.00; Místo: Kino Bor, Náměstí Republiky 575
  • Nepomuk – 9. 11. 2019 od 15.00; Místo: Restaurace Sokolovna, U sokolovny 308
  • Domažlice – 17. 11. 2019 od 15.00; Místo: Kino Čakan – Loutkový sál, Vodní 8
  • Kozojedy – 23. 11. 2019 od 15.00; Místo:, Kulturní dům, Kozojedy 120
  • Zbiroh – 30. 11. 2019 od 15.00; Místo: Městský úřad, Masarykovo náměstí 112

Film z Apimodie ja k vidění také zde na našem webu v části pro členy v rubrice Dokumentární filmy.

Velký dík za podporu Plzeňskému kraji.


PK

PK


Naše slepá cesta

Vloni v létě to kolem nás vypadalo jako v „krajině bělásků“. Letos již nevidíme ani ty bělásky. Nejhojnějšími motýly naší přírody se v posledních týdnech staly babočky bodlákové (Vanessa cardui), jejichž vybledlé exempláře k nám symbolicky imigrovaly z jihu.

V poslední době vnímáme hrozby patrných změn, ale i naděje. Naděje spatřujeme alespoň v nedávných proklamativních změnách přístupu k problémům naší krajiny – oteplování a suchu. Protože: „Kde je vůle, tam je i cesta. Podle četných nedávných prohlášení ve sdělovacích prostředcích by u nás vůle byla. Avšak, řečeno s drobnou úpravou slovy nekompromisního kritika našich národních nedostatků Havlíčka Borovského, byl by již čas, aby nám to naše proklamativní snažení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla. I když se nám aktuální situace střední Evropy v posledních týdnech po chladném deštivém květnu jeví lepší, byl totiž i tento měsíc třetím nejteplejším v historii měření globální teploty na Zemi.

chuang-berounka

Vlevo dole – část neoblíbeného řepkového porostu, přesto výborně kryjícího půdu a chránícího před erozí, vpravo od tohoto pole jasně zelená rovněž nenáviděná akátina, velmi dobře plnící funkci zabránění erozi na silně svažitém pozemku, vpravo od ní směrem k řece (Berounka pod obcí Kozojedy) prosychající smrčina. Původní porost borovice na svazích vlevo nahoře je na tom vůbec nejhůře. Na tyto porosty by se měly přeměnit cizí akátiny? A řeka Berounka – taková malá česká Chuang-Che – je v ní po deštích půda z mnoha našich kukuřičných polí.

akáty

Přestože právě tudy se valila velmi svažitým pozemkem voda z pole po silných deštích, žádné hluboké erozní rýhy v akátině nelze nalézt.

kukurice 1

I jen z mírně svažitého pole osetého kukuřicí (nikdy ne řepkou) vyplavuje voda nejcennější složky půdy do českých hnědě se barvících řek. Vzniklé erozní rýhy zasahují až k neúrodnému kamenitému půdnímu skeletu.

kukurice 2

Vyprahlé utužené kukuřičné pole s jezírkem nevsakující vody.

Hrozby vidíme v propagaci zdánlivě ekologického myšlení, které vychází z neznalosti i z nesprávných předpokladů, a proto vede i k nesprávným závěrům. Klíčem k nalezení smysluplných řešení je schopnost i ochota pokládat si otázku proč. Dříve bylo kladení této otázky typickým znakem mládí, dnes až příliš často k velké škodě společnosti tato schopnost mizí již v raném věku a je nahrazena ochotným přejímáním odborně nepodložených dogmat a následným křikem s křičícími. Často se proto setkáváme s interpretací o škodlivém vlivu včely medonosné na jiné druhy opylujícího hmyzu, které se v extrémních případech projevují i snahou o zákaz chovu včel v chráněných územích přírody! Jenže chceme-li hovořit o potravní kompetici (soutěži o zdroje potravy), pak hovoříme o něčem, o soutěži v něčem, co v přírodě neexistuje. Včelstvům maloplošné zdroje potřebu energie nehradí a ostatní opylovatelé – zvláště včely samotářky a čmeláci s mnohem kratším doletem, si skromné zdroje potřebné pro obživu buď vždy naleznou, protože mají svůj roční vývojový cyklus nastavený na dobu předjarní a jarní hojnosti potravy, nebo tyto druhy v zemědělské krajině nejsou, protože zmizely jejich maloplošné zdroje potravy nebo je zlikvidovalo použití pesticidů. Pokud jiné druhy včel vymizely, potom ne kvůli včelám medonosným, ale kvůli našemu nakládání s krajinou a s tím spojenými změnami klimatu. Jejich posledními útočišti se paradoxně stávají města.

Včelstva svou potravu nalézají v okruhu 7 km i více od svého stanoviště. Proto jsme proti připravovanému dalšímu zkracování vzdálenosti mezi chemicky ošetřovanou kulturou rostlin a stanovištěm včelstev, pro kterou platí povinnost hlášení včelařům (z původně navržených 7 km, posléze kompromisních 5 km, je nyní předkládán značně absurdní superkompromis 2 km). Včely medonosné se přitom zaměřují přednostně na zdroje velkoplošné a vydatné, svou opylovací činností na řídce a vzácněji se vyskytujících rostlinách udržováním jejich reprodukce jen podporují zbytky biodiverzity. Ve skutečnosti tím ostatním opylovatelům pomáhají. O zvýšení početnosti i druhové diverzity samotářských původních druhů včel vypovídají i vědecké studie z oblastí americké panenské přírody, do které pronikly afrikanizované medonosné včely, a v nichž se původně včela medonosná nevyskytovala. V zemědělské rostlinné i živočišné výrobě, včetně praxe v některých velkochovech včel, kráčíme po příliš jednoduše vytyčené cestě velkoprovozní praxe čerpající z ekonomicky dobré přítomnosti, ale nemyslící na budoucnost – půdy, ekosystémů, včel. Hlavním úkolem vlastníka přitom nemá být užívat, ale „předat životem dočasně propůjčené v míře neztenčené následovníkům. (K. L. V. Metternich). Naše současná cesta má časové i prostorové limity a je proto bohužel slepá. Únik z bludiště složitých vlivů nikdy nepředstavují jednoduchá přímočará řešení. Správné cesty se často klikatí a jsou plné kompromisů. I život trvá díky schopnosti analyzovat dráždivostí změny ve vnějším prostředí a přiměřeně, ale včas na ně reagovat chováním. Proto i my, chceme-li repektovat zákony života a přežít, musíme přiměřeně, ale konkrétně a včas změnit své jednání a opustit příliš jednoduché vzorce chování k přírodě. Příkladem zjednodušeného přístupu v zemědělské praxi posledních let je využívání působení desikantu na urychlení dozrání zemědělské plodiny, který současně zabrání následnému rozvoji plevelných rostlin na strništi po sklizni bez orby. Jedna aplikace tak ekonomicky poslouží dvěma úkonům. Ekonomický motiv, který je zde zpravidla určující, je podobný jako při použití tankmixů pesticidů s hnojivy. Co je ekonomické, ale nebývá ekologické. Zatímco tankmixy při ušetření času a spotřeby pohonných hmot mnohonásobně zvýší poškození hmyzu při aplikaci prostředků na ochranu rostlin v kvetoucích porostech, předsklizňový desikačně herbicidní zásah, kromě toho, že zanechá stopy účinné látky v krmivech i v potravinách, vede po častých opakováních k vymizení i zbytků kvetoucích rostlin z okrajů polí. Tím přetváříme naši krajinu ve schnoucí kulturní step se všemi negativními důsledky. Zelená poušť zemědělské krajiny po odkvětu řepky, jejíž porosty jsou v ČR každoročně zdrojem více než poloviny celkové medné produkce exportně žádaného medu, se mění v poušť hnědou. Ve včelstvech změny pozorujeme hned. Včelstva jsou vynikající ekologické indikátory. Dnešní venkovská krajina v létě nekrmí včely – zvláště v méně lesnatých oblastech. Ani okraje polí a lesů (ekotony), ani naše původní vegetace v pozdním létě a podzimu – době začínající většinou kolem 10.7., často však již v červnu – neposkytují téměř žádnou nektarovou výživu včelám ani ostatním opylovatelům. S časem potom v krajině přicházejí další nepříznivé změny – klimatické, hydrologické i degradace kvality půd.

Rádi, bohužel stále více, vnímáme věci černobíle. Stačí se podívat na narůstající převahu těchto barev na nových automobilech, v nichž lidé brázdí zglajchšaltovanou krajinu. Barvy vadí, někomu jarní žluť řepkových polí na letošních 9 % zemědělské půdy v ČR a mně zase přemíra jednotvárné zeleně z tmavých lánů dusíkem minerálně přehnojené pšenice nebo na plochách širokořádkově vyseté kukuřice s hlubokými erozními rýhami, plodin rostoucích na herbicidy předem zmrtvělé půdě. Stejně negativně působí rychle schnoucí kultury krátkostébelného ječmene zanechávající minimum organických látek v půdě.

Nyní po volbách do Evropského parlamentu se dozvídáme, jak mají všichni „zelené“ programy. Nedomyšlená a neodborná zelená zjednodušení jsou ale nebezpečná. Stačí se zamyslet nad problémy bezhlavého užití biopaliv včetně biomasy, jíž nepochybně není schopna naše krajina vyprodukovat dost ani pro všechny propagované a dotované „biokotle“ a výrobu bioplynu stejně jako si nelze představit v dohledném čase realizaci nyní tak módní elektromobility, snad s výjimkou smysluplného dojíždění na elektrokole na relativně blízké pracoviště.

Příroda nemá být jednobarevná. Krajina, stejně jako naše strava i naše činnost, má-li být zdravá, musí být pestrá, jemnozrnně mozaikovitá. Ale ani stupeň biodiverzity (druhové pestrosti), jejíž maximum přinesla do Evropy teprve kolonizace lidmi a o níž se stále častěji hovoří, nelze hodnotit bez souvislostí. Cílem má být ochrana druhového bohatství s důrazem na stabilitu a funkčnost krajiny včetně její půdoochranné a hydrologicky příznivé funkce. Produktivita ale není úměrná biodiverzitě a už vůbec ne stáří bezzásahového ekosystému dosahujícího konečného stádia rovnováhy – klimaxu. Klimaxová nebo pseudoklimaxová člověkem založená přestárlá smrčina nejen že má sníženou až minimální produkci biomasy, je i mnohem náchylnější k přirozenému rozpadu za účasti destruentů včetně kůrovců. Tento přirozený rozpad ve starším porostu hospodářského lesa posilují současné změny vnějších podmínek mnohem více než v mladém vyvíjejícím se porostu.

Je proto potřebná aktivní ochrana i tvorba krajiny. Je nutné vyhodnocovat slabá místa fungování současného agroekosystému a plánovitě podporovat potřebné změny v řádu desítek let. Dotační prostředky musí být mnohem více zacílené tak, aby donucovaly ke zlepšování mimoprodukčních funkcí krajiny a staly se tak investicí přinášející budoucí zisk ochrany půdního fondu a vod, trvale udržitelné produkce a lidského zdraví, investicí, která umožní život i dalším organismům sdílejícím s námi společný ekosystém. Je to aktuálně jediný způsob, jak odbočit z naší slepé cesty.



Pro smysluplnou budoucnost

Nedávno byly publikovány na webových stránkách Českého rozhlasu názory amerického přírodního filozofa Derricka Jensena https://wave.rozhlas.cz/protesty-za-klima-k-nicemu-nevedou-resenim-je-rozbit-civilizaci-tvrdi-ekofilozof-7786758. Rád bych na ně krátce reagoval, protože se neztotožňuji s utopicko-anarchistickými představami o revolučním obnovení ekologické rovnováhy rezignací na dosažený pokrok lidské civilizace.

Příroda je diverzifikovaný souhrn mnoha jedinečných druhů. Také člověk, zůstávající její součástí, vytvořil mnoho jedinečných místních plemen zvířat, odrůd rostlin stejně jako jedinečných lidských kultur a krajin. Kdo pohrdá tímto dědictvím a pozitivní tvořivou schopností člověka, pohrdá i lidským druhem.

Život v nás i mimo nás visí na předivu z mnoha tenkých nitek a chceme-li mu pomoci, musíme se snažit poznat jich v jejich souhře co nejvíce a co nejdříve. Nejsme dokonalí, mnohé přehlédneme, souvislosti nedomyslíme, na některé přicházíme pozdě a potom čelíme smutným důsledkům. I výborní specialisté a praktici v humánní a veterinární medicíně i chovatelé včel si v sobě nosí své hřbitovy. Ono to nějak vždy dopadne a život jde dál, jen škody a ztráty se v důsledku kvality našich rozhodnutí svým rozsahem liší.

Člověk ovlivňuje přírodu ne vždy špatně. Teprve v posledních několika desítkách let získal nástroje, které často nepoužívá rozumně, a viditelně tím ohrožuje lokální ekosystémy i globální ekosystém Země. Nejsem optimistou v reálných možnostech zastavení globálního oteplování. Tento proces můžeme pro blízké období desítek let jen s velmi nejistým výsledkem zpomalit. Nezbytné naopak je se mu přizpůsobit. Dlouhodobě udržitelná existence našeho druhu je přesto možná a určitě nespočívá v tom, že budeme žít jako indiáni nebo neolitické kultury.

Naše budoucnost je závislá na poznání a pojmenování hlavních slabin a rizik našeho působení v ekosystémech vyžadujících změnu našeho chování, která může přinést měřitelné zlepšení v reálném čase jedné lidské generace. Proto je potřebné opustit populismus stojící na chabých nebo žádných odborných základech. Potřebujeme naopak šířit kritické myšlení a kvalitní vzdělávání o našich reálných možnostech řídit naše činnosti tak, aby se rychle staly více přívětivými k živé přírodě.

  1. Je třeba zastavit nárůst lidské populace. Dříve jej regulovala příroda ekologicky odporem prostředí, kojeneckou a dětskou úmrtností, hladem, nemocemi a periodicky také válkami. Tyto faktory dnes nepůsobí nebo jejich působení je snížené a soudný člověk si je nemůže přát. Kdo by si je přál nebo jim pomáhal, byl by právem odsouzen za zločiny proti lidskosti. Ovšem další trvalý nárůst početnosti lidstva je ve své podstatě zločinem proti přírodě. Není páchán v nejvyspělejších zemích, nýbrž v zemích chudých, ekonomicky i z pohledu našeho práva zaostalých. Pomoc směřující jen proti tamnímu odporu prostředí je chybná a problém jen zesiluje.
  2. Je třeba účelně získávat a recyklovat zdroje potřebných látek a energií. Vsadit na obnovitelné zdroje z biomasy pro pokrytí podstatné části energetických potřeb je však z podstaty věci chybné. Biomasa pochází z fotosyntézy. Účinnost tohoto přírodního vázání energie je mizerná – okolo 1 %. Použití biomasy jako zdroje energie je efektivní pouze tehdy, pokud touto cestou zpracováváme organické odpady. Kterýkoli jiný klasický neobnovitelný zdroj, ale i solární panel, větrná elektrárna, geotermální zdroj či tepelné čerpadlo je na stejné plošné jednotce mnohonásobně efektivnější. Spalováním biomasy navíc – stejně jako spalováním uhlí – emitujeme do atmosféry oxid uhličitý, jehož produkce se z důvodu omezení globálního oteplování má snižovat. Přitom je vhodné připomenout, že přes všechny aktuální problémy v našich lesích, k jejichž hlavním příčinám se řadí aktuálně nezadržitelné oteplování a sucho posledních let, za naši lesnatost a zásobu dřevní hmoty, která také váže oxid uhličitý, vděčíme katastrofě třicetileté války s velkou redukcí početnosti lidské populace. Po další vlně středověkého drancování umožnil záchranu lesů objev a využití uhelných zdrojů energie.
  3. Musíme včas najít cesty, jak opustit představu trvalého růstu produkce čehokoli, protože toho se jinak než plundrováním zdrojů dosáhnout nedá.
  4. Při veškeré výrobě je třeba uplatňovat omezení a přijímat podpůrná opatření, která budou chránit druhovou diverzitu a ekologickou stabilitu kulturní krajiny, jak v Evropě vznikala po staletí. Naše krajina není divočina, tu je třeba zachovat tam, kde není husté lidské osídlení. Tam se na ni můžeme jezdit dívat do velkoplošných chráněných území tajgy, tundry, savany či tropických lesů a obdivovat, co příroda vytvořila a udržuje bez našich zásahů. Těmto zemím bychom za tuto bezzásahovost ovšem měli platit.
  5. Je třeba zastavit ztráty a poškozování půdy, která má primárně sloužit pro výrobu potravin. Ano, pro výrobu, nestyďme se nazývat věci pravými jmény. Proto je třeba se vrátit k takové agrotechnice a střídání plodin, které udrží půdní úrodnost a jen takové postupy dotovat.
  6. Vnáší-li zemědělec do agroekosystému chemické látky, musí respektovat i jiné uživatele krajiny – vodní zdroje, liniovou zeleň, lesy, zahrady a parky a také včelstva i jiný zvláště opylujícího hmyz včetně umístění jejich stanovišť. V tomto případě veřejný zájem je povýšen nad okamžitý ekonomický zájem soukromého vlastníka nebo nájemce půdy. Tento respekt je prakticky nedosažitelný při leteckých aplikacích POR. Proto jsme proti těmto aplikacím. A jsme zcela zásadně proti zrušení nahlašovací povinnosti o plánovaných konkrétních aplikacích POR pro chovatele včel. V dnešní době však považujeme za zcela dostačující, aby se tak dělo výhradně pomocí e-mailové komunikace s těmi včelaři, kteří poskytnou do centrální evidence včelstev svoji e-mailovou adresu. Jsme proti přenášení zbytečné administrativní zátěže na zemědělce.
  7. Je třeba používat prostředky mechanizace a chemické přípravky jen v množstvích nezbytně nutných pro udržení výnosu. Potřebujeme mnohem důsledněji sledovat akumulaci a prostup používaných látek do ekosystémů, vod a potravních řetězců. Zvláště nebezpečné jsou kombinace produkce osiva nebo výpěstků odrůd (GMO i citlivých non GMO), pokud kvůli nízké rezistenci vyžadují četnější aplikace prostředků na ochranu rostlin nebo jsou přímo šlechtěny pro pěstování s použitím vysokých dávek chemických ochranných prostředků (Roundup ready GMO odrůdy). Nebezpečí ekologických škod ještě vzrůstá, je-li dodavatel osiva těchto odrůd současně i poskytovatelem zemědělské chemie. Nejsme proti používání chemických prostředků k ochraně rostlin, ale jejich množství a způsoby aplikace nepovažujeme za trvale udržitelné a tudíž rozumné. Bohužel se stalo běžnou praxí každoročně aplikovat na stejnou plochu několikrát prostředek s herbicidním účinkem, ještě častěji pak insekticidní a fungicidní přípravky smíchané z úsporných důvodů do lepivých směsí s hnojivy či s látkami s protitranspiračními účinky. Při aplikacích těchto látek je velmi potřebné respektovat dobu letu včel stejně jako rizika úniků používaných látek větrem mimo polní kultury. Delší dobu upozorňujeme na skutečnost, že večerní ošetření kvetoucích kultur (o často prováděném odpoledním postřiku nemluvě) je kvůli přítomnosti opylovatelů v porostu mnohem horší variantou než ošetření časně ranní. Chtěli bychom upozornit i na skutečnost, že jen v časných ranních hodinách je statisticky (kromě okamžitého přechodu frontálních útvarů) mnohem nižší rychlost větru a obvykle úplné bezvětří. Ideálním časem pro nezbytné chemické ošetření je proto ze všech hledisek doba mezi 4.30 – 8.30 hodinou.

Samozřejmě, že všechna tato opatření nejsou zadarmo, ale dávají nám a hlavně těm, co přijdou po nás, naději na smysluplnou budoucnost bez hladu, nemocí, válek, krve a slz.


graf

Záznam meteorologické stanice na našem stanovišti včelstev (Kozojedy – Plzeň-sever) dokládá opakované ranní utišení větru v obvyklém čase spojeném s poklesem teplot od 4.30 do 8.30 hodin. V této době je minimální riziko poškození opylovatelů a úniku POR mimo ošetřovanou plochu.

Víme o tom

Tři poslední dny jsem kydala kurník a hnojila rostliny v našem areálu MÁJA. Práce s vidlemi a lopatou nechala bolestivé stopy na mém změkčilém těle. Byť jsem každý večer zmučené svaly poctivě protáhla, stejně jsem toho moc nenaspala. A tak jsem nocí uvažovala, jak to bude bolet, až nebude žádný opylující hmyz a lidi se stejnou (kancelářskou) průpravou jako já budou muset vyrazit na stromy a do předklonu (pícniny) opýlit rostliny. Dělá se to takovým tepovacím štětečkem. Viděla jsem to ve filmu More than honey (Víc než jen med), v severní Číně už nějakou dobu opylují ručně.

To lezení po větvích teprve bude bolet, přátelé. Umíte si to představit? Už dnes máme problém s trhači ovoce ve vysokých korunách – např. třešní. Problém je v tom, že skoro nejsou (trhači, třešní je zatím dost).

Dlouhodobě a neustále náš spolek posílá ministerstvům zemědělství a životního prostředí naléhavé informace o katastrofické situaci opylovatelů. Na poslední e-mail o tom, že Německo chystá zákon na ochranu hmyzu, mi odpověděl sám ministr životního prostředí Richard Brabec: „Děkuji, víme o tom,“ napsal.

Neuklidnilo mě to. Co podstatného udělala státní správa České republiky pro záchranu opylovatelů? O ničem nevím.

mail

Přistupujme k věcem s rozmyslem

bastardi

Barevná směsice včel na napajedle v Praze je ukázkou postupující nežádoucí hybridizace včel medonosných.

V závěru 18. století byla vydána pozoruhodná publikace faráře Josefa Antonína Janiše (objevitele partenogeneze včel) s názvem Aučinlivé spravování včel. V soudobé češtině by ji autor nazval Efektivní chov včel. Napsal ji ještě v době své kněžské služby v tehdejší Hostivaři u Prahy. Další část svého života prožil mezi farníky ve Slabcích u Rakovníka a tam po zásazích do konstrukce prvních nástavkových úlů zkoušel i kočování se včelstvy za lesní snůškou.

V 19. století s postupujícím industriálním rozvojem se stalo módou vše efektivní provádět průmyslovými postupy. František Živanský proto nazval na svou dobu velmi moderní příručku chovu včel určenou moravským včelařům Krátký návod průmyslového včelařství.

Dnes by se sotva našel autor, který by chtěl chov včel nazývat průmyslovým. A přece jsou současné metody celoročního ošetřování včelstev a formy jejich chovu v malo a velkochovech, mobilních, rozmnožovacích a šlechtitelských chovech termínu průmyslové včelařství mnohem bližší než před 150 lety. Jen ten termín již nemáme tolik rádi. Z návodů k průmyslovému chovu se stala racionalizace v chovu včel. Průmysl, jemuž ve skutečnosti vděčíme za naši životní úroveň, je vnímán jako prvek poškozující krajinu. Pod vlivem novodobého environmentalismu se podstatně změnilo myšlení lidí. Lidská činnost, kterou byla po staletí přetvářena příroda do její současné podoby, je vnímána negativně.

Skutečnost je však taková, že člověk po dlouhou dobu kultivoval evropskou přírodu a krajinu ve prospěch její stability, a lidé po většinu svého působení tvorbou maloplošných mozaikovitě rozmístěných biotopů přispívali i k biodiverzitě živé přírody a utvářeli krásné životní prostředí.

Vzpomeňme proměn jihočeských bažin v krásnou krajinu Třeboňska, unikátní ekosystémy Křivoklátska či na druhém konci naší země nádhernou krajinu Jeseníků a Beskyd. To vše vzniklo těžkou prací hospodáře, který si přisvojoval zem s prostředky mnohem méně výkonnými, než máme dnes. Právě proto myslel na udržení krajiny ve stavu, který mu bude trvale poskytovat vše, co dobýváním vrcholu potravní pyramidy získával.

Zdá se, že i za postavení vrcholového konzumenta a predátora živé přírody se dnešní člověk stydí. Naši předkové z minulých dvou století by byli – mírně řečeno – zklamáni tím, jak nyní v krajině hospodaříme. Většinou už jí projíždíme jen po asfaltu mezi velkými plochami polí s erodovanou utuženou půdou s malým podílem organické složky, o to však větším množstvím minerálních vyplavovaných hnojiv a pesticidů. V zanedbaných lesích přibývá se změnou klimatu usychajících stromů a tlejícího dřevního odpadu, hospodářský les stejně jako zemědělské kultury devastuje přemnožená spárkatá a černá zvěř.

Jsou místa, kde přemnožená zvěř ohrožuje i bezpečnost silničního provozu. S divočáky se můžete setkat na silnici i v mnoha větších a velkých městech včetně Prahy. Ještě před několika málo desítkami let bylo něco takového nemyslitelné. Stavy zvěře byly přísně regulovány a současně byla zvěřina přirozeným doplňkem jídelníčku obyvatelstva.

Dnešní člověk je natolik líný a neschopný domýšlet důsledky svého managementu přírody, že se uchyluje k fatalistickým tezím o potřebě samoregulace přírody bez lidského zásahu i v intenzivně hospodářsky využívaném prostředí.

Představa že někdo klučí nálet divokých dřevin v rokli a osazuje ji švestkami, jak činil můj otec a děda, je dnes zcela mimo možnou míru představivosti. Člověk se v řádu desetiletí změnil, jaksi zdegeneroval v jiný živočišný druh a opustil svou roli (niku) v přírodě. Tuto pracně nabytou roli se pokouší přenechat jiným živočišným druhům. Tím hrozí, že se v některých lokalitách přesune opět z pozice vrcholového predátora kamsi do prostoru potravní pyramidy.

Druhy, které nejsou předmětem aktivní regulace, v případě živočišné říše ztrácejí po delší době dřívější plachost a šíří se do blízkosti lidských obydlí nebo přímo do nich, vstupují na obdělávané pozemky a stávají se v některých případech i bezprostředním nebezpečím zejména pro malé děti. Zatím se evropská populace vlků lidí dostatečně bojí a nepředpokládám, že bychom se dostali na úroveň indického státu Bihar, kde se vyplácela rodičům za každé vlky odvlečené dítě náhrada odpovídající roční mzdě zemědělského dělníka.

Po průšvihu v našich vodách s donedávna chráněnými kormorány se rýsují další – s přemnoženými bobry, vydrami i nepůvodními norky. Regulovat je nestíháme, nesmíme či neumíme.

Teď se radujeme a investujeme pro změnu do návratu velkých šelem. Budou prý za nás lovit přemnoženou černou zvěř a kopytníky. Roční spotřeba vlka je asi 500 - 800 kg masa, které, jak se zdá, rádi obětujeme. Přemnožení medvědi přicházející ze Slovenska se budou s velkou pravděpodobností podílet na další redukci až likvidaci těch nemnoha zbytkových chovů ovcí našich vzácných místních plemen. Vystresovaná štvaná zvěř se může častěji náhle objevovat na komunikacích.

Medvědi stejně jako další u nás se šířící velké šelmy nejsou vůbec ohroženy na rozdíl od mnoha jiných druhů živočichů a rostlin na Zemi. Jeden medvědí chlupáč nám svou přirozenost ukázal již v průběhu podzimu. Medvědi mají tak rádi med a hlavně včelí plod, že v některých lokalitách na Slovensku museli včelaři již před několika lety rezignovat na obnovu zničených včelnic, ač byly chráněny všemi dostupnými moderními prostředky.

Úřednické iracionální nadšení pro šelmy hraničící s arogancí vůči místnímu obyvatelstvu dosáhlo v loňském roce absurdního vrcholu ve Francii vysazením dvou březích medvědic do prostoru Pyrenejí. Kvůli odporu místních zemědělců, kteří blokovali silnice, zorganizoval francouzský ministr životního prostředí jejich transport na místo vrtulníkem.

Škody způsobené jen v ČR za několik posledních měsíců dosud nijak nepřemnoženými vlky a medvědy dávají tušit rozsah možné pohromy. Přitom je nepřijatelně malá pozornost věnována úbytku druhové pestrosti i početnosti mnoha druhů hmyzu, ptactva, ale i mnoha druhů vodních bezobratlých a obratlovců.

Iracionální environmentalismus vedoucí k neschopnosti předpovídat možnosti a důsledky našich činů vede i v chovu včel k neopodstatněným nadějím vkládaným do některých chovatelských a zvláště pak léčebných metod.

Proti varroáze jsme zkoušeli aromatické rostliny a esenciální oleje z mnoha druhů rostlin, otáčení plástů v plodišti, poprašování moučkovým cukrem, ohřívání celých včelstev, mnohonásobné používání silných organických kyselin ve vysokých dávkách aj.

Také očekávání vkládaná některými našimi včelaři v brzký úspěch metody šlechtění na odolnost – varroatoleranci – včel nelze než označit za jistou formu fatální víry. Přitom pokusy provádět tato šlechtění v ČR jsou z důvodu poměrně vysoké hustoty zavčelení naší země a s ohledem na platný plemenářský zákon krajně nezodpovědným činem.

Mohu vzpomenout na pražskou přednášku nizozemského včelaře Henka Koka z roku 2010. Poněkud úsměvně působilo, že několikaletý grant šlechtění na varroatoleranci metodou Bond – tj. která včelstva vydrží bez léčení – byl již téměř úspěšně završen, kdyby však nakonec i zbylá včelstva neuhynula. U prošlechtěných linií obvykle vydržela včelstva, která chovala nejméně plodu, který je potravou roztočů. Z tohoto důvodu se jednalo o včelstva nejslabší a nejméně produktivní.

Pokusy o vytvoření včelstev geneticky odolných varroáze přírodním výběrem vedou k obrovským ztrátám. Ve velkých volně se křížících (panmiktických) populacích včelstev na hustě zavčelených kontinentech při použití metod hromadného výběru mají jen minimální šanci na úspěch. Větší nadějí je selekce v uzavřených ostrovních populacích. Proto se i nizozemské selekční programy přesunuly na Havajské ostrovy. K hybridizaci se zde ale používají Evropě vzdálené rasy včel, zejména afrického původu. O využitelnosti tohoto materiálu u nás mám silné pochybnosti. Zato o bastardizačních rizicích pochybovat netřeba. Bohužel dosud se nepodařilo vyšlechtit dostatečně a trvale k varroáze odolné linie včelstev. Projekt přesunutý na Havaj již hovoří o potřebě financování po dobu alespoň následujících deseti let.

I v loňském roce na podzim se v ČR konala další konference k tématu varroatolerance. Se zajímavými poznatky z této oblasti zde vystoupil americký velkovčelař Daniel Weaver. Podle jeho tvrzení se mu podařilo vyšlechtit dostatečně odolnou včelu. Návod je v zásadě prostý – vytvořte polyhybrida (abychom neopakovali termín bastard) z většího počtu co nejvíce vzdálených geografických ras včel. Získáte tím v důsledku heterózního efektu vzdáleně nepříbuzenského křížení vitálnější včelu s lepší užitkovostí. To je v přírodě i při šlechtění produkčních hybridů hospodářských zvířat dávno známé pravidlo. Co ale teprve učiní tohoto polyhybrida varroatolerantním, jak zjistil D. Weaver, je následné křížení s afrikanizovanou přirozeně odolnou včelou.

Ani to není ničím novým. Vloni v září v Brazílii zemřel prof. Warvick Kerr známý z pokusu, při kterém došlo k neplánovanému ulétnutí rojů importovaného afrického plemene včel se silným obranným chováním (Apis mellifera scutellata). Tato událost se stala v roce 1956 v oblasti Sao Paula, kde se prof. Kerr v r. 1922 narodil a prožil velkou část svého vědeckého života. Odtud se potom hybridi s podílem afrických genů a posílenou životaschopností včetně varroatolerance šířili po Brazílii a brzy na to po střední Americe i jihu Severní Ameriky.

Jak dnes brazilští chovatelé včel po všech peripetiích s počátky chovu těchto agresivních hybridních včel nazývaných dříve často zabijáckými vnímají hospodářský přínos této genetické invaze, je zřejmé ze skutečnosti, že například v hlavním městě centrální Amazonie – v Manausu – byly po smrti prof. Kerra vyhlášeny 3 dny oficiálního smutku. Afrikanizace medonosných včel je dnes vnímána v Brazílii nahlas a v jiných částech amerických kontinentů mezi řadou chovatelů spíše potichu jako ekonomicky velmi přínosná. V průběhu let však byla prováděna i zpětná selekce mírných genotypů včel. Ta vedla opět ke zhoršení odolnosti chovaných včelstev a bez léčení k nárůstu dříve neobvyklých ztrát typu CCD (Colony Collapse Disorder).

Šlechtění na varroatoleranci zůstává pro nás zjevně na úrovni základního výzkumu a výstupy pro praxi nejsou v dohledné době představitelné, když uvážíme, jaká rizika by pro naši hustě osídlenou i zavčelenou kulturní krajinu představovala nekontrolovatelná afrikanizace chovu včel. Naše včelstva by se mohla stát tvory obávanými a přinášejícími nepředvídatelné škody stejně jako velké šelmy.

Včelařský odborník, původem Američan, John Kefuss včelařící na jihu Francie a v Chile dospěl podle vlastního prohlášení předneseného na přednášce v ČR již před více než 10 lety k varroatolerantním liniím včel. Pokud je tomu skutečně tak, potom bychom mohli považovat matky z jeho chovů produkované na severní i jižní polokouli po tisících a prodávané s náležitou reklamou po 650 € za dobrou a levnou investici. Jen nemohu pochopit, proč takto prezentované výsledky nepřinášejí podstatné zlepšení snížením škod způsobovaných varroázou. Také na posledních kongresech Apimondie nebyly prezentovány nabídky prověřených varroatolerantních linií včel. Pokud by chov těchto linií prokazatelně snižoval ztráty včelstev a umožnil omezit nebo dokonce vyloučit potřebu léčení varroázy v chovech včel, jejich šíření zvláště v komerčních chovech by proběhlo stejně rychle, jako se u nás rozšířila kraňská včelstva v 70. letech minulého století. V takových případech stačí dobrá pověst.

Pokusné hybridizace v evropských neizolovaných populacích včel ve snaze získat bondovskou supervčelu mohou přinést více škody než užitku. Pamatuji si, jak na kongresu Apimondie v roce 2009 v jihofrancouzském Montpellier nám na jedné velmi dobře vybavené včelí farmě, kde zimní ztráty přesahovaly 30 %, nechtěli ukázat žádná včelstva s odkazem na jejich přílišnou agresivitu. O stupni hybridizace přitom vypovídala směsice barev včel na květech.

Možnost šlechtění na zvýšenou odolnost proti varroáze nesporně existuje. Jedná se však o odolnost relativní, jen obtížně v otevřené populaci geneticky upevnitelnou. Trvalejší úspěch se bez počáteční polyhybridizace (bastardizace) včetně afrikanizace a následného tvrdého přírodního výběru provázeného velkými ztrátami včelstev evidentně stále nedostavuje. Zlepšení by mělo přinést zapojení metod molekulární genetiky, které by umožnily vložit a v genetické informaci včel upevnit potřebné znaky odolnosti vůči nemocem bez přenosu jiných naopak velmi nežádoucích vlastností. A to je ještě stále běh na dlouhou trať.

Ač chápu argumentaci odpůrců, jsem přesvědčen, že bez potlačování varroázy minimálními účinnými dávkami ověřených přípravků se v současnosti a pravděpodobně ani v příští generaci chovatelů včel neobejdeme. Kvůli šíření virových infekcí včel populacemi parazitických roztočů jsou zatím nebezpečné také úvahy o jejich toleranci v odolných včelstvech. Tak to vnímají i profesionální chovatelé včel ve světě, kteří přestože léčí, podporují vědecky podložené a nikoli jen na přírodě ponechané výzkumy varroatolerance.

Přistupujme k věcem s rozmyslem. Než podlehneme obchodu a obchodníkům s iluzemi, pamatujme, že když chybí vědecká skepse vůči kdejaké nové teorii nebo se ji odborníci v dnešní mediální době obávají vyslovit, tak je na místě alespoň předběžná opatrnost před opuštěním léty prověřených metod.

Mysleme i na to, zda postupujeme efektivně, zda je náš cíl v současné době v přijatelném čase dosažitelný a jaké náklady i oběti (životy včelstev) bude vyžadovat.